Jak napsat seminární práci

25.06.2012 09:57

 

Psaní seminárních prací pro Univerzitu třetího věku

 

Na úvod malá inspirace faktem, že psaní textu delšího, než dva odstavce, může mít, v případě vědečtějšího psaní i musí mít, strukturu. Protože někdo možná netuší, jakou, uvádím, jak jsou strukturovány odborné články nebo třeba i diplomové práce:

Každá stať, která popisuje určité téma a řešený problém, by měla mít části, které se v podstatě vždy opakují.

-          úvod (proč chci psát právě toto, jaký má význam…)

-          současný stav vědění (literární studie z toho, co je o tématu v literatuře)

-          praktická část

-          metoda jakou jsme postupovali ve svém zkoumání

-          prezentace výsledků, ke kterým jsme došli

-          diskuse těchto výsledků (srovnání se stavem vědění, vhodnost použitých metod atd.)

-          závěr (co jsme zjistili a co z toho vyplývá, proč jsme došli k rozdílným výsledkům než obdobné práce, co je na našich výsledcích nového      atd.)

-          přílohy (názorný materiál seřazený a očíslovaný)

-          seznam použité literatury

Tato osnova se týká samozřejmě vědecké práce. Pokud stať má jen naznačit současný stav problematiky, uvést to, co se doposud odehrálo a je zmíněno v literatuře, pak nás nečeká další bod, tj. praktická část.

Toto, co jsem uvedla výše, je tradiční struktura statě. Dnes se používá modernější pojetí.

-          úvod

-          teorie (stav vědění a přehled používaných metod)

-          hypotézy

-          praktická část (vlastní experimenty a zjištění a konkrétně využité metody)

-          závěr (rozbor, zda práce potvrdila nebo vyvrátila hypotézy)

-          přílohy (názorný materiál seřazený a očíslovaný)

-          seznam použité literatury

Toto druhé členění může být podle mne důkazem určité licoměrnosti, pokud badatel ještě nepracuje v oboru delší dobu, aby bylo uvěřitelné, že si hypotézy nevymyslel až poté, jaké mu vyšly výsledky. Vedoucí bakalářských a diplomových prací tlačí dnes své svěřence k tomu, aby hypotézy sestavili již dopředu, v době příprav na práci (semináře, diplomový seminář), je to však někdy velmi těžké. Kdyby to byl opravdu striktní příkaz pro badatelskou práci, nemohlo a nemělo by se stát, že odborník bude sledovat i jiné souvislosti, než si stanovil dopředu. Ale – jak víme – tak vědecká práce nevypadá: největšími objevy bývá právě to, co se projeví často mimochodem. Badatelce, bioložce, vyplynula najednou souvislost mezi naměřenými hodnotami a tím, zda pokusné myši byly nové nebo již předtím používané (laboratorní myš je drahá a badatelka se rozhodla vzít myši již jednou použité). Nebo se zjistilo, že muži-dobrovolníci, kteří zkoušeli lék, nechtějí odevzdávat po skončení experimentu zbylé tablety, přestože účinek tablet se pozitivně na danou nemoc neprojevil. Jenže se projevil jinak a byla vynalezena Viagra. Stačilo jen tuto informaci z neochotně se přiznávajících mužů získat. Říká se tomu kouzlo nechtěného. Ale ve vědeckém světě se spíše užívá úsloví: „štěstí přeje připraveným“.

To, že je poslední uvedené strukturování textu jistou módou, mohu doložit svou zkušeností, že dříve v místě, kde vidíte slovo hypotézy, bylo tak zvané plánování experimentu. Bez plánování experimentu nesměla býti žádná práce nazývána vědeckou.

Závěr z těchto předvedených návodů je ten, že práce tedy má mít určitou strukturu. Nebojte se, ona ji mít bude, i když na výše zmíněné zapomenete. Chci zde parafrázovat Antoina de Saint-Exupéry z jeho Citadely: je třeba začít tvorbou, řád se dostaví.

Seminární práce, kterou píšete, není vědeckou prací. Přesto jsem v úvodu strukturu těchto textů zmínila, protože je dobrá. Zamyslete se nad ní a pomůže vám možná posunout vaše myšlenky, které byste rádi do práce vložili, do jiných částí práce, kde se budou lépe vyjímat, než byste je náhodně dali. Když třeba budete ihned nad něčím pochybovat, zvláště, když vám oporou pro práci nebude jen jedna kniha, poznačíte to až v diskusi. Když budete mít nasbíráno spoustu ilustrujícího materiálu, uvedete ho třeba tam, kde vidíte bod, který uvádí výsledky experimentů. Vaše práce totiž také měla svůj řád. A ta písemná by měla být jejím otiskem. Přece jste také napřed pátrali a zjišťovali v literatuře, pak jste třídili, něco vyřadili a něco použili. Vlastně jste také postupovali metodicky. Mladým nezkušeným studentům říkám – prodejte všechno, co víte, všechno, co jste změřili, všechno, na co jste přišli. To, co někdy během práce vytane mimochodem na povrch, může být dobré pro začátek dalšího výzkumu a někdy to je dokonce to nejcennější, co z té činnosti vůbec vzešlo. Většinou se píší výsledky praktické části práce do tabulek a grafů. I vy je můžete mít. I tabulka o 3 sloupcích a několika málo řádcích je názornější, než plynule psaný text. Obrázky, které jste pečlivě naschraňovali vám nemusejí být většinou neužitečnými, protože jste je dali bokem, aby moc nenarušovaly text popisující výsledky vašeho snažení. Uvedete je do přílohy. Bude-li všechno mít své místo, rádi zmíníte i to, co byste si nechali jinak pro sebe. Váš třetí věk vás nejen opravňuje, ale dává vám i za povinnost uvést to, co ve vás vykrystalizovalo, co rychle (a maně) při přemýšlení nad tématem vyhodnocujete a zbilancováváte, co jste si při této práci pomysleli, když jste leccos srovnávali. Hodně jste totiž už dávno viděli, přečetli, probrali a propátrali a můžete to srovnat s čerstvou zkušeností. Aby nedošlo k omylu, kapitoly (části) vašeho textu můžete nazvat libovolně vzhledem k jejich obsahu, názvy uváděné u popisu struktury textu nepřebírejte, jen se jimi inspirujte.

 

Vaše práce má být žánrově to, co se dnes ve školách od středních výše používá často, a to esej, česky pojednání či úvaha. Sám název esej napovídá, že se vlastně po vás chce literární pokus – slovo je z francouzštiny, a znamená zkouška. Podívala jsem se na portál www.zurnalistika.cz a zde Barbora Osvaldová uvádí velkou definici eseje: žánr na rozhraní publicistiky a literatury, využívající celou škálu uměleckých výrazových prostředků, uveřejňovaný v časopisech kulturních přílohách novin nebo knižních souborech; využívaný zejména v oblasti vědy a literatury. Autor eseje přistupuje k dané problematice z různých úhlů pohledu a hledá nejlepší řešení; esej má blízko k úvaze, ale na rozdíl od ní zobecňuje a syntetizuje poznatky a zachovává osobitost projevu; termín se ujal podle knihy s názvem Essays (v českém vydání Eseje, doslova Pokusy) francouzského myslitele Michela de Montaigne, publikoval je v 1580. Montaigne se snažil vyrovnat se ztrátou přítele a důvěrníka Etienne de la Boetie. Pokoušel se nahradit dialog s přítelem rozhovorem se sebou.

Do anglické literatury esej  uvedl Francis Bacon. Zvláštní vytříbenost získal žánr od tzv. esejistů v listu Spectator a byl využíván v anglických časopisech.

Esej je oblíbeným druhem úvahy na odborné téma (filozofické, společenské, etické, kulturní, literární…). Esej není zpravidla rozsáhlý, obvykle několik stran a je psán s estetickým záměrem. Téma je zpracováno živým, obrazným způsobem, za pomoci i expresivních uměleckých prostředků.

Esej je útvar spojující odbornost a uměleckost, vyjadřuje autorův subjektivní vztah k aktuálním otázkám. Proto pro něj neplatí přísná pravidla výstavby textu. Přesto Osvaldová uvádí strukturu, uvažte sami, třeba vám tato naznačená osnova pomůže. Autor podle toho v eseji na začátku uvažuje o problému, posuzuje ho z různých hledisek, uvádí a komentuje názory na problém, potom přechází k výkladu svých myšlenek. K úvaze se vrací někdy v závěru práce – uvažuje o dalších možnostech, naznačuje další, ještě nevyřešené problémy. Tento druh eseje může mít v různých fázích kritický, hodnotící nebo programový ráz.

Úvod

-          Vymezení cíle eseje, naznačení otázek, na něž se bude v textu odpovídat.

-          Všeobecné informace o významu zkoumaného jevu.

-          Historie vzniku a vývoje popisovaného jevu.

-          Shrnutí dosud známých poznatků.

-          Definiční vymezení zkoumaného jevu.

-          Vnější popis objektu, jevu, děje.

-          Jádro odborné úvahy

-          Závěr

-          Shrnutí výsledků autorových úvah.

-          Vyvození důsledků a nastínění budoucích úkolů.

-          Zamyšlení nad širšími důsledky zkoumaného jevu.

 

Tak toto bylo doplnění k pojmu esej, i když osobně si myslím, že kdyby tento literární útvar a jeho definice byla prostudována podrobně těmi, kteří řekli, že to, co vy píšete právě esej je, je možné, že by to takto nedefinovali. Vaše zadání seminárních prací vás totiž většinou nevybízí k tomu, abyste začínali vlastním názorem – řekněme vyhraněným, polemizovali s cizími názory a nakonec kladli otázky. Ale přesto – podívám-li se na osnovu, jak je psána -  není to špatné. Polemizovat nemusíte, a když, tak až závěrem. Možná, že některým kursistům U3V právě tato osnova pomůže.

 

Častým dotazem, jak psát text, který by byl na úrovni dobré seminární práce, je: „Jak to mám z těch knih dát dohromady a jak to mám spojit. Jak tam budu psát vlastní názor?“ A druhou otázkou je – kolik knih si na to musím přečíst, já toho moc nestihnu. Na tu druhou otázku - tedy obavu, že pracovat s mnoha knihami je časově náročné, dodávám, že jich třeba nemusí být moc. Stačí dobře vybrat. A odpovídám otázkami z tradičního vtipu:

-          co je to, když autor opíše jednu cizí knihu? Plagiát

-          když autor opíše dvě knihy? Kompilát

-          když opíše tři knihy? Vědecká práce, tak vidíte.

A tazatel už se nebojí, většinou vědcem být nechce. Ale tím neříkám, že dvě knihy stačí třeba na bakalářskou práci, nedejbože diplomku. Ale jako vodítko vašich úvah zbudou po prolistování více knih nakonec nejpravděpodobněji opravdu jen knihy dvě, které se nejvíce strefí do toho, co vás zajímá. Těm, kteří ještě nikdy žádnou seminární práci nepsali, více pramenů ani nedoporučuji.

Vrátím se k dotazu, jak propojovat citace z knih s vlastními pasážemi. Zde musím rozdělit studenty na nejméně dvě skupinky.   

      Ti první píší opravdový esej, tedy úvahu vyplývající z jejich životních postojů a vzpomínek. Současnou dostupnou literaturu si prolistují jen jako doplněk k tomu, jak sami téma znají a jak ho pojímají. Málo z nich by přesně mohlo citovat to, co kdysi utvořilo jejich současný pohled na věc, ale to dělat ani nemusejí. A pasáže z knih, které je dnes inspirovaly a třeba i donutily k polemice, z nich uvedou a ocitují snadno. Systém je: mluvím já (toto celé si myslím já) a toto říkají oni (toto jsem o tom našel dnes tam a onde). Předěl mého a cizího je snadno stylisticky označitelný. Lze použít velké množství přechodů, např… autor A tvrdí, že… ; ale autor B. o tom říká…  ; … tomuto odporuje názor C. … ; … obdobný přístup k problematice má také D… ; …ze vzpomínek paní E chci uvést…. ; … toto dokládá také publikace vydaná tehdejším odborníkem na ….. ; …zatímco F říká …, G to takto nevidí… ; H a I vyzkoumali, že… ; … přičemž J došel k jinému závěru… ; … a K k tomu navíc dodává… ; … navíc L si myslí, že… ; … kromě toho v časopisu Vesmír v r. 2000 uvedli také….

     Ti druzí však přišli k tématu, které – moderně řečeno – berou jako výzvu. Téma je pro ně nové a to, co napíší, bude stať mapující, co k danému tématu říká literatura. Bude to malá studie (přinejmenším kompilát ze zmíněných dvou knih). Pokud zvolíte jen jednu knihu, neříkejme tomu plagiát, ale výpisek. Povede-li se vám dobře, dostanete zápočet i pochvalu.

U těch, kteří se rozhodnou zpracovat literaturu na dané téma, ovšem předchází zmíněným otázkám ještě jedna otázka navíc. Jak mám vůbec psát? Tak zvaná „ich“ forma není vhodná. Trpný rod se jim zdá být poctivější variantou (vše je přece někde uvedeno, napsáno, povězeno, …), protože jinak by se jim zdálo, že by si ty věty přisvojili a prezentovali jako vlastní. Jenže není nic protivnějšího na čtení, než věty neustále psané v trpném rodě. Takže nezbývá, než s trpným rodem šetřit a použít ho jen k nezbytnému uvedení nějaké delší pasáže, kterou převezmeme přesně tak, jak zní. A ani to není vždy nutné, možnosti jsou i jiné viz výše naznačené přechody mezi texty.

Dostávám se tedy k citlivé věci, která dnes dokonce pohnula i politickou scénou. Jak psát své pojednání a nebýt plagiátorem? Umění citovat prameny je skutečným uměním. Psaný text občas musí být plný odkazů a přitom zůstat čitelným a čtivým (u vědců samozřejmě).

Navíc si musíme uvědomit, že toto je jen polovina práce s odkazy. Vzadu v poslední části odborné písemné práce musí totiž být seznam literatury, který prameny v pořadí uvede, a to podle citačních norem. Uklidním vás ihned. Vaší povinností takto psát nebude. V seznamu literatury, kterým by vaše práce měla končit, postačí, že uvedete knihu jen souhrnně a nemusíte – pokud nechcete - udávat přesně strany. Tak, jak jsou napsány mé zdroje za touto přednáškou, můžete uvádět literaturu i vy. Na konci v seznamu literatury uvedete knihy či jiné zdroje třeba abecedně nebo podle pořadí použití a hotovo. V katalogu naší knihovny je pro vás dobrá pomůcka - je tam vždy uvedeno, jak má být citována daná kniha, a to pod nápisem Bibliografická citace (nad tabulkou knižních jednotek nebo pod úplným záznamem knihy - není to nesnadné nalézt). Stačí citaci jen do vaší práce okopírovat.

Dokonalé příklady citování různých typů zdrojů obsahuje tlačítko iva, které se věnuje informační výchově celkově. Oddíl citování je zvlášť pečlivě vypracován. Podrobnější příklady, jak během textu odkazovat na zdroj pro ty, kteří by v textu chtěli být velmi konkrétní, rozlišovat parafráze od citací a naučit se, jak odkazovat na zdroj svého sdělení včetně konkrétní strany, odkud je citováno, popíši i s odkazy na ivu ve zvláštním textu.

Ti, kteří začínají s psaním takovýchto kompilátů, tedy malých studií o stavu problému, mi kladou další otázku. Smím tam psát svůj názor? Ano, to je důležité. Vy jste zároveň v pozici určitých esejistů, tedy těch, kdo budou také vkládat svůj názor. Tedy nejen v úvodu či závěru, ale už během svého písemného pokusu jste schopni psát pasáže s vlastními úvahami. Při čtení jste určitě zaujali nějaké postoje a uviděli určité souvislosti a ty do vaší studie patří. Jen přitom nezapomeňte, pokud některá úvaha souvisí s tím, co jste přečetli z právě prolistované knihy, abyste ji také jmenovali jako svůj zdroj, i když citaci už přesnou nevíte (jen tedy parafrázujete, když zmíníte to přečtené přibližně). Možná, že se váš seznam literatury nakonec opravdu rozšíří ze 2 položek i na 4 nebo 5 a překvapíte sami sebe, z jak mnoha zdrojů jste vlastně čerpali. Svůj názor psát můžete.

Nepište v první osobě, pokud to není naprosto osobní glosa nebo vzpomínka. Hodí-li se tam, zvolte jiný druh písma, například italiku (kurzíva, šikmé písmo). A pak zase pokračujte normálně, předěl za vás udělá tento postup zlomení textu. Pasáž psaná kurzívou může klidně začínat: Vzpomínám si, že…  ; Jeden člověk v roce 1960… ; Firma M jednou provedla…

 Vlastní názor je v každé stati, i stati začátečníka. Psát o problému znamená převést myšlenku do psaného textu a to přece lze. Není nepoctivé napsat odstavec, který jste vymysleli sami, protože jste si udělali určitý více méně objektivní obrázek o věci, nebo o tom už leccos víte - viz výše. Jen to vámi zkoncipované musí mít trošku slohovou úroveň a odpovídat tomu, co jste skutečně vyčetli – pokud mluvíme tedy o studii. Mohou přece zaznít věty jako: … tento názor uvádí více autorů… ; … problém se tedy zjednodušil většinou na… ; Tyto alternativní metody jsou sice často popularizovány, nelze však snadno nalézt pojednání o skutečných společenských nákladech na ně … ; … v denním tisku nalézáme hodně zmínek o …. ; protože si tato studie neklade za cíl popsat veškeré….  omezím se na… ; … z několika pramenů lze vytvořit tento malý přehled o… ; … kdybychom šli v tématu dál, kdoví jestli bychom se nakonec nedočkali…. ;  …. naštěstí tuto vizi nic nepotvrzuje, většinou se uvádí… ; …tento názor je, zdá se, ojedinělý… ;

Samozřejmě, že vaše pasáže mohou být daleko rozsáhlejší, záleží, ve které části úvahy či studie se právě nacházíte. V závěru to bude jen vaše, nanejvýš můžete citovat něco velmi trefného, ale to záleží na vás.

To, co jsem se v předchozím odstavci snažila vytvořit (uvozovací věty), připomíná trochu útvar zvaný „oslí můstek“. K němu se někdy musíme uchýlit, když bychom rádi načali téma z trochu jiného soudku a moc se nám to nehodí do místa, kam jsme se se svým psaním dostali a ani moc nikde jinde. Buď tedy klidně rozdělte svoji psanou část na dvě kapitoly, nebo, chcete-li jen malý „odskok“ k něčemu, použijte buďto zmíněnou pasáž psanou kurzívou nebo onen oslí můstek. Chcete-li vědět, co jsou oslí můstky v praxi, vzpomeňte si na původní Rady ptáka Loskutáka. Moderátoři tohoto pořadu, sourozenci Gondíkovi, při přechodu z tématu na téma nedělali nic jiného. Nedělali ty "můstky" ani moc dobře – o to více patrné a skutečně oslí.

 

Závěrem vám chci říct něco o klišé neboli floskulích. Nepodezřívám vás, že jimi nacpete své práce. Nebudete-li se psaní bát, žádné klišé se vám tam nevloudí: co to je?

Klišé je zautomatizovaný nebo otřelý slovní obrat. Jste starší generace, proto si dovolím jako příklad uvést to, že komunistické projevy používaly výrazová klišé ve třičtvrtině textu. Klišé je na tom tak, že jeho obsah už příliš nikdo nerozebírá. Další jeho výhoda je, že se nezmýlíme -  ten výraz vymyslel už někdo před námi a jiní ho z vděčnosti, že takový výraz nemusejí vymýšlet, úplně významově rozcupovali. Klišé je tedy výraz, jehož skutečný obsah už ani nevnímáme (například i pozdrav „dobrý den“).  V knihovně UTB máme pěknou dvoudílnou knihu Vladimíra Justa: Slovník floskulí. Oba díly slovníku jsou velmi vtipné a ledacos si při jejich čtení uvědomíte.

Věřím, že při psaní seminárních prací budete „v pohodě“ jak v té, co se jen tak říká, tak i v té skutečné. Pak byste se k žádným výrazovým klišé uchylovat nemuseli. Naopak – buďte osobití, a i když píšete seminárku poprvé, nechtějte se přizpůsobit nějakému novinářskému stylu nebo se naopak bát košatěji se vyjádřit. Zvláště esejisté, kteří budou také hodně zapisovat ze svých vzpomínek, ať píší, jak jim doslova zobák narostl. Nejvíce se cení autenticita. Budete-li při psaní svobodní a dáte vlastním myšlenkám průchod, práci to velmi prospěje. A nemyslete, že upozornění na klišé se tu ocitlo navíc. I mladí začátečníci se uchylují k tomu, že vůbec nepíší přirozeně, opravdu nejraději vzpomínají na to, co bylo někde už napsané, a nemají-li v hlavě nějakou hojně užívanou formulku, jsou často bezradní. Pokud někteří to načtené v hlavě nenosí, vídám u studentů jiný extrém:  je strašně poznat, co napsali oni a co je opsáno – převzato. Mám na mysli styl, sloh, kdy vlastní sloh je chabý, řeč je výrazově téměř úpadková, co je ale z knihy, je v pořádku. Přitom vše jde zvládnout jednoduchou češtinou. Z psaného projevu není třeba dělat nic nepřirozeného a opravdu také zapomnět na veškerá klišé.

Ale ani staří mazáci, vědecké kapacity, vypsaní autoři, kteří toho už mnoho publikovali, se klišé nevyhnou. Je to jejich způsob uchýlení se k určitému oblíbenému (a zastíracímu) výrazu. Zde jsou na závěr této stati humorné příklady, jak je uvádí Zbyněk Vybíral v kapitole Vědecký „folklor“ ve své knize Psychologie lidské komunikace (upraveno podle článku J. Babora v časopise Vesmír 1994/11):

Vědecká klišé

Klišé

jak mu rozumět (překlad do češtiny)

…již dlouho je známo

Byl jsem líný najít původní citaci.

…záležitost velkého praktického i teoretického významu

Zdálo se mi to být zajímavé.

zatím nebylo možné uspokojivě odpovědět na tyto otázky…

Experimenty se moc nepovedly.

k detailnímu studiu byly vybrány tři vzorky…

Analýzy ostatních nám nedávaly žádný smysl, tak jsme je opominuli.

Pokus v delší časové periodě by pravděpodobně ukázal…

Neměl jsem čas to zjistit.

Obecně se předpokládá…

Pár lidí si to myslí.

Je zřejmé, že vyhodnocení experimentu si vyžádá další nemalé úsilí…

Nerozumím tomu…

 

Zdroje:

OSVALDOVÁ, Barbora. Esej.  In: Žurnalistika. [online blog]. 4. 9. 2005 [cit. 2009-09-18].  Dostupné z: http://www.zurnalistika.cz/?p=23.

VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2.

BABOR, Josef. Věda, jazyk a folklor. Vesmír 1994, roč. 73, č. 11. s. 645-646. ISSN 1214-4029.

BABOR, Josef. Věda, jazyk a folklor. Vesmír [online časopis]. 1994, roč. 73, č. 11. [cit. 2009-09-23]. ISSN 1214-4029. Dostupné z: http://www.vesmir.cz./clanek/veda-jazyk-a-folklor.

 

slouží jako příklady citací:

1.       statě z volného internetu, zde příspěvek do blogu, který je třeba citovat jako část - příspěvek do webového sídla

2.       knihy,

3.       článku z časopisu,

4.       elektronického časopisu (uveden stejný článek ve verzi stažené z internetu, tedy z časopisu v elektronické podobě. Důležité je naznačit do
hranatých závorek poznámku
[online časopis], do druhých hranatých závorek datum, kdy jste ten článek získali z internetu a na závěr internetovou adresu, kde jste ho získali.)

Norma chce přesné interpunkce. Myslím, že to není pro vás důležité, ani pro vedoucího vašeho kursu. Pokud si nevzpomenete, kdy jste článek získali, odhadněte nějaké datum. Na tom se vcelku trvá, neboť články z internetu mohou časem zmizet . Uvádění pouze internetové adresy se mnohým zdá dostačující, ale není. Stať také mívá název a často i konkrétního autora a to je poctivé uvést (ne proto, že to chce norma). Já mám článek z volného internetu, který je tak zvaným příspěvkem do webového sídla, to znamená, že ty stránky někomu patří a náš autor tam přidal příspěvek (setkáte se s tím často). V mém případě jsem dobře zjistila název a že jde o blog. Také je vidět datum publikování. Měl by tam být i nakladatel, ale to nebylo vidět. Pokud to neobjevíte, vynechejte. Nesmí chybět údaj, že jde o elektronický zdroj zdroj [online], hned za názvem onoho webu, kde je zavěšen příspěvek. U internetového časopisu je rozdíl: v těchto místech se cituje rok, ročník, číslo. Kdybyste měli pochybnosti, co jste to vlastně měli k dispozici, zvolte jednu z variant. Je-li ale uváděno číslo a rok, můžete pramen považovat za elektronický časopis. Rovněž, je-li na stránkách uveden kód nadepsaný zkratkou ISSN.

Kniha je citována jako celek. Místo vydání ani počet stran zde není povinný údaj. Norma ovšem za povinný údaj považuje rok vydání i kód ISBN. Pokud ISBN nenaleznete, nehledejte ho. Staré knihy ho nemají vůbec. Ani rok vydání není někdy lehké nalézt, ale na zadní straně titulní strany bývá alespoň copyright, z něhož lze vyčíst, kdo má na knihu právo a odkdy, tedy i toto datum je vodítko. Můžete ho uvést. Co se nehledá také dobře, je označení vydání – kolikáté vydání máte v ruce. A to norma považuje za povinné. Když údaj nenajdete, nic se neděje, některé knihy (zvlášť, když vycházejí poprvé) ho ani neuvádějí. Pak to tedy berte, že jde asi o 1. vydání, které se právě podle normy uvádět v citaci ani nemá. Pro dobrou identifikaci knihy se v případě problémů snažte uvést alespoň jednu z věcí – rok vydání nebo kolikáté vydání máte v ruce.

Pro ty, kteří by se chtěli seznámit více s pravidly citování je na hlavní stránce knihovny tlačítko "iva", které toto téma rozvádí v rámci celého informačního vzdělávání. Já se k tomu vracím v článku pro zdatnější "seminárníky".